JAK ŠLA FOTBALOVÁ LÉTA

 

Zrození lhenického SK

Také lhenickým se zachtělo bavit se novou atraktivní hrou, jež zove se football (foot = noha, ball = míč). Ve Lhenicích ji údajně zavedla lhenická omladina, studující v Praze, aby se tak fotbal stal vítaným zpestřením cvičení v místním Sokole (vznik 1909). Pro lhenické milovníky míče kopaného vzala fotbalová živelnost za své rokem 1933, neboť v ten čas úředně oznámili pánové Jan Gregora – předseda, Jan Šimek – jednatel a Miloš Bárta – pokladník ustavení fotbalového spolku s názvem SK Lhenice (stalo se tak 2.listopadu 1933). S jeho vznikem byly též zvoleny klubové barvy (červená a bílá) a i klubový znak (kruhový s třešničkami). Byla tak započata dlouhá fotbalová cesta tu s většími, tu s menšími fotbalovými úspěchy, vždy v_ 9aak vytyčována a podstupována s láskou k té magické hře, jež zove se fotbal a tomu kulatému koženému fenoménu.

 

Začínalo se na louce pod městečkem a na hřišti v lese u hřbitova

SK byl zakládán s velkým nadšením a v počátečním období se prokousával průvodními problémy a těžkostmi. Jeho činnost byla tehdy zcela závislá na místních mecenáších a zapálenosti místních fotbalových nadšenců. Prvním hřištěm SK stala se sokolská pronajatá louka, jež nacházela se pod městečkem. Až v roce 1936 naplnil se Lhenickým fotbalový sen o vlastním hřišti (Sokolové tehdy nebyli fotbalu nakloněni).Po dlouhotrvajících jednáních byla v roce 1934 uzavřena mezi lhenickou obcí a SK nájemní smlouva, opravňující fotbalisty užívat pozemek v lese u hřbitova ku zřízení hřiště. Fotbalový stánek byl skutečně v těchto místech za nesmírného úsilí členstva a příznivců zbudován. Jen znalý této lokality dokáže ocen it dílo tehdejších budovatelů. Psal se rok 1936, když poprvé lheničtí borci vyběhli na nové hřiště v lese u hřbitova. Zpočátku hrál lhenický SK převážně jen přátelské a turnajové zápasy, později i nižší regionální soutěž. Na soupeřova hřiště se, dle pamětníků, hráči přepravovali jak se dalo – pěšky, na kolech, koňskými povozy či prvními lhenickými automobily. Lhenický SK vykazoval organizovanou činnost po celé předválečné období a to až do roku 1939, kdy přišedší válečné události nakrátko utlumily jeho aktivity.

 

Fotbal nezlomila ani válka

Fotbalová činnost se nezastavila ani v době „protektorátu“ a nezhatil ji ani odchod několika hráčů na totální nasazení do Německa (a ani tam nezapomínali na fotbal, který jim pomáhal překlenout toto těžké období – např. Václav Majer v Meinheimu hrál ve vybrané jedenáctce, sestavené z „nasazených“ chlapců snad z celé Evropy). Od roku 1942 startoval lhenický SK již v pravidelné soutěži a pokračoval i ve zvelebování hřiště – bylo částečně rozšířeno a byly zbudovány dřevěné kabiny. V konci války a těsně po ní, dle pamětníků, nastala báječná doba fotbalu, neboť v té době se domů, do Lhenice navraceli Ti, co je válečné osudy rozsely po světě a zbaveni útrap a v radosti z konce války, „mydlili“ prđ d na hřišti nadšeně fotbal od rána do večera…

 

Poválečná doba ve znamení kvality

Poválečné období se vyznačovalo nespornou herní kvalitou. Vždyť po létech startu ve III.třídě oblastní soutěže (od roku 1942) se v této fotbalové éře stal lhenický SK účastníkem II.třídy fotbalové oblasti, kdy za soupeře mu byly, mimo jiné, týmy až z Horažďovic, Týna nad Vltavou, Volyně atd. Nutno podotknout, že se tak dělo za přispění „krajánků“ (v této době z Vodňanska), jak tomu vlastně bylo a je v každých úspěšných lhenických fotbalových časech. Ač s každým soupeřem odehrávaly se lité boje, nebylo nad slavná peckářsko – buchtářská derby (Lhenice – Netolice), neboť bez peckářů nebylo by buchtařů, což platí i obráceně a to odjakživa až dosaváde časů. Přišel rok 1948 a s ním i _ fanorový komunistický puč se zásadními změnami, které zasáhly i fotbal. Na základě „budování“ sjednocené tělovýchovy zanikl lhenický SK, aby se na dlouhá léta stal jedním z odborů nově vzniknuvšího DSO (dobrovolná sportovní organizace) Sokola Lhenice (a když i původní Sokol zanikl). Někteří z funkcionářů SK přešli do nového vedení DSO Lhenice, někteří to nelibě nesli a zanechali činnosti. Nastalé změny se promítly i do hráčského kádru. Z důvodu nedostatku hráčů vystoupil fotbalový oddíl v roce 1948 ze soutěže a jeho činnost byla utlumena. Z tohoto hráčského odlivu se již vlastně náležitě nevzpamatoval, i když snahy o jeho opětné oživení byly s problémy vyvíjeny mezi léty 1951 – 53, kdy fotbalový odbor DSO Sokola Lhenice start oval v soutěži na úrovni prachatického okresu.

 

Předzvěst a nástup“ doby temna“

Ti, kteří se snažili v létech 1951 – 53 o obnovení organizovaného fotbalu (J.Trnka, J.Cibuzar, K.Lukeš, V.Hudec, Fr.Šístek), netušili, že to bude tak nakrátko. Kronika DSO Sokola v roce 1953 uvádí: „Přes snahy o zachování herně aktivního týmu a obnovu vedení fotbalového odboru, nedaří se zabránit jeho umrtvení. Znovu nazrála tíživá doba stran nedostatečného počtu hráčů ku hře.“ Zbylí fotbaloví sirotci nacházejí uplatnění v sousedních klubech, aby však při „znovu probuzení“ lhenického fotbalu (v roce 1960) byli u toho, připraveni v plné fotbalové zbroji, sloužiti mu do „roztrhání těla“. Ještě i v dalších letech (1957 – 58 – 59) sokolská kronika obsahuje strohé zápisy, dokazující dobu temna: „Oddíly (dříve odbory) kopané a odbíjené se, žel, stále neprobudily k činnosti.“ (I když nahodilé fotbalové zápisy dokazují, že při oslavách či pouti se na hřišti v lese přece jen občas nějaké zápasy uskutečnily.)

 

Vzkříšení lhenického fotbalu a léta 60. s postupem do krajské soutěže na jejich konci

Nastal rok 1960 a zástupci fotbalistů (J.Trnka, J.Cibuzar, J.Brom, J.Tík)přicházejí do výboru TJ Sokol (dříve DSO Sokol) se žádostí o znovu ustanovení oddílu kopané (dříve odboru), neboť zájem o tuto hru narůstá, zejména pak mezi mladými v městečku. Žádosti je vyhověno a členové oddílu se s vervou pouštějí do obnovy hřiště a vstupují do pravidelné soutěže – do okresního přeboru Prachaticka, hrají přípravné a přátelské zápasy, zúčastňují se turnajů. Překonávají rodící se těžkosti a i vznikající hráčské krize, aby v druhé polovině šedesátých let došlo ke zkvalitnění úrovně jejich hry a to i díky příchodu hráčů ze Ktiše a zejména pak těch oženivších se do Lhenice (J.Lukače, Vl.Čecha, M .Kvěcha) a též vojáků z Boletic. Seznávají, že hřiště v lese přestává odpovídat fotbalovým nárokům doby a pouštějí se do výstavby nového travnatého fotbalového stánku za sokolovnou (zatím bez kabin a tribun), hodnému fotbalového pokroku za vděku fotbalových lhenických generací příštích, jež na jejich budovatelské úsilí navázaly. Fotbalové vyzrání a snažení přineslo kýžený postup do krajské soutěže I.B třídy v soutěžním ročníku 1968/69 ještě na starém hřišti, aby ho Lheničtí touto úspěšnou fotbalovou sezónou navždy se slávou opustili. (Za trenéra Jos. Šímy.)

 

Tolik očekávaná I.B ve Lhenicích jen na tři soutěžní sezóny

Již na novém hřišti za sokolovnou vstoupili Lheničtí premiérově do I.B třídy v sezóně 1969/1970, aby v ní setrvali ještě dva soutěžní ročníky 1970/71 a 1971/72). Již částečně pozměněnému týmu (vedeném K.Lukešem a poté J.Chaloupkem), do kterého vstoupilo i nastupující lhenické fotbalové mládí, se nepodařilo dlouhodoběji udržet přináležitost ke krajské soutěži. Pádu nezabránili ani přišedší krajánci ( J.Jiráň, J.Vilha, Jan a Jiří Benešovi). Marné byly snahy o udržení .

 

Čtyři roky v „šumavské lize“, než přišel návrat do I.B

„Šumavská liga“ ukázala, jak bolí, jak peckářům nesvědčí a jak obtížný bude návrat z okresního přeboru zpět do krajské soutěže.A i když po tři soutěžní ročníky byli jejími „korunními princi“ (1972/73, 1973/74, 1974/75), tak až mistrovská sezóna 1975/76 přinesla kýžený postup a to zejména zásluhou vstupu „budějovické enklávy“ (J.Johna, M.Matáska, J.Smolíka, Z.Kofroně do lhenického fotbalu – vystřídala tu Zlivskou) a i nového hrajícího trenéra Jos.Johna ( za asistence M.Kvěcha), který dal lhenickému fotbalu řád (tréninkový i zápasový) a zůstal mu věren po 18 fotbalových sezón (1973/74 až 1990/91) !

 

Postupem do I.B k definitivě ke krajským soutěžím

Druhá polovina sedmdesátých let byla ve znamení adaptace v krajské soutěži, i když to mnohdy nebylo jednoduché. Osmdesátá léta pak přinesla konsolidaci a stabilizaci týmu, do kterého přicházeli jednak vlastní odchovanci z mládežnických družstev –( žáci i dorostenci se v roce 1979 stali okresními přeborníky a dorostenci historicky postoupili do I.A třídy- trenéři J.Bumba – J.Veselý) a též i hráči odjinud, což umožňovaly zejména pracovní příležitosti v kolosálně se rozvíjejícím lhenickém JZD a i jiné důvody (a tak např.přišli bratři Halasové, Duchoňové, J.Trněný, P.Žofka, P.Ludačka a další „Dynamovec“ J.Toninger). Příliv mladých odchovanců do kategorií mužů umožnil i krátkodobou existenci juniorky, startující v OP. Tato „Johnova lhenická éra“ přinesla poklidné starty bez vážnějších ohrožení a problémů povětšinou v I.B třídě, výkonnostně odpovídající této soutěži (v ročnících 1976/77 až 1980/81 a 1986/87 až 1990/91), vyjma „fotbalové pětiletky“ v I.A třídě (1981/82 až 1985/86),kdy na základě reorganizace byly I.B třídy zrušeny a vznikly ze dvou I.A tříd čtyři, do kterých byly zařazeny i týmy z I.B, co se v soutěžním ročníku 1980/81 umístily do 5.místa. Ten lhenický byl mezi nimi. Ostatní „putovaly“ do okresů. Po soutěžním ročníku 1985/86 se následná reorganizace navrátila k původnímu modelu krajských soutěží a Lheničtí se v dalších soutěžních sezónách opět navrátili do I.B. Tato léta „pasovala“ peckáře na stálé účastníky krajských soutěží. (Celkem jich dosud v kraji odehráli 36!!!)

 

Úspěšná 90.léta a v samém počátku nového věku

Devadesátá léta 20.století a samý počátek století a tisíciletí nového patří vůbec k nejúspěšnějšímu období lhenického fotbalu. Nové trenérské duo J.Bumba – J.Veselý otevřelo s „gruntu“ tvořícím se týmem novou kapitolu fotbalu pod svatojakubskou věží. Dokázalo navázat na dlouholeté kvalitní Johnovo trenérské lhenické působení a na koncepční práci s mládeží v 80. létech (za existence přípravky, mladších a starších žáků a dorostu) a dlouhodobě dobré vedení klubu, s výraznou osobností Vojtěchem Markem. Podařilo se mu poskládat kvalitní tým z vlastních odchovanců, doplňovaný i o hráče ze sousedních klubů, kteří měli zkušenosti i ze startů ve vyšších soutěžích a vytvořilo z něj p artu, táhnoucí za jeden provaz. Fotbalové „tamtamy“ fungovaly a lhenický fotbal stával se lákavým a tudíž v té době nebyla nouze o přišedší kvalitní hráče (a tak v tomto období do Lhenic postupně přicházeli, ale i odcházeli např. J.Reindl, V.Srbený, J.Motz, L.Petrášek, P.Pilař, V.Wimberský, M.Ludačka, I.Major, S.Brix, Z.Novák, L.Štohanzl, P.Boháč, P.Šilhan, R.Švec, P.Švarc, M.Bárta, M.Sklář a i další. A úspěchy se dostavily. Po adaptačním startu týmu v soutěžním ročníku 1991/92 v I.B již ten následující 1992/93 přinesl postup do I.A a to způsobem zcela vyjímečným, suverénním! Lheničtí se v něm stali „šampionem I.B“, kdy v tažení za jeho ziskem lámali rekordy, když mezi s sebou měli i nejlepšího střelce ze všech krajsk

‚fdch soutěží – V.Hůrského (s 33 brankami), viz článek z tehdejší Jihočeské pravdy „Lhenice lámaly rekordy“ – odkaz na stránky SK, rubrika „Napsali o nás“.

A následovaly soutěžní mistrovské sezóny v I.A 1993/94 až 1997/98, s nejlepším celkovým umístěním v soutěžním ročníku 1993/94 – 5.místo a průběžným pak v soutěžním ročníku 1994/95, kdy po 7. a 8.kole byly Lhenice na čele I.A třídy a ještě po 15.jarním kole na místě druhém, aby pro vnitřní neshody následoval šestizápasový výpadek bez bodového zisku s následnou trenérskou výměnou osvědčeného tandemu J.Bumba – J.Veselý a to nakrátko, na dva soutěžní ročníky (1995/96 – trenér Vl.Čech, 1996/97 – trenéři P.Ludačka – Jos.Lukač), aby se v soutěžní sezóně 1997/98 k týmu navrátili. Kvalitu tehdejšího lhenického týmu dokazují i dvě cenná vítězství v zimním turnaji v Prachaticích v roce 1994 a 19 95 za účasti týmu z divize a KP. Lheničtí však v této době zažili i „Bartyzalovu fotbalovou apokalypsu“ ( insultaci sudího Bartyzala v rozhodujícím utkání o udržení v 1.A s Akrou Č.B. v samém závěru soutěžního ročníku 1997/98), s krutými tresty pro hráče i klub a co zejména – s pádem do I.B třídy! Odkaz na stránky SK – Napsali o nás – článek „Lhenická fotbalová apokalypsa 98.

Na její neblahý finanční dopad na klub doplatilo dorostenecké družstvo, které bylo odhlášeno ze soutěže. Lheničtí se dokázali se všemi tvrdými důsledky a sankcemi vyrovnat a v následném soutěžním ročníku 1998/99, přezevšechno zlé udrželi přináležitost ke krajským soutěžím ( bylo jim odebráno 8 bodů) a hned poté, v mistrovské sezóně 1999/2000 zaútočili na postup do I.A třídy a to opět famózně, když 5 kol před koncem soutěžního ročníku měli již I.A třídu (s trenérem J.Veselým) zajištěnou! Během tohoto desetiletí se tak stali podruhé mistrem I.B třídy, skupiny B! Odkaz na rubriku Napsali o nás – Druhý slavný lhenický postup.

90.léta přinesla i další významné události pro klub. V roce 1994 došlo k fůzi Tatranu Dol.Chrášťany s TJ Sokolem Lhenice a lhenické“ béčko“ pak převzalo účast v OP od Chrášťanských a klub pak hřiště na chrášťanském Hýblu. Rok 1998 se pak zapsal do lhenické historie rozpadem TJ Sokola Lhenice a osamostatněním oddílu kopané ve znovuzrozeném SK Lhenice, s návratem ke lhenickým fotbalovým tradicím se vším všudy, sahajícím až do roku 1933!

 

V novém miléniu ústup „ze slávy“

Ještě počátkem prvního desetiletí nového století a tisíciletí přináležela Lhenickým účast v I.A třídě. Osvědčený kádr se ale již pozvolna dostával za „výkonnostní zenit,“ počal si říkat o omlazení, doznával změn. V soutěžním ročníku 2000/01 ještě s trenérem J.Veselým, v ročníku 2001/02 již s krátkodobým působením trenéra J.Mikoláška. V něm se tým dostal do akutního sestupového ohrožení a tak přichází zkušený trenér Ing.B.Přibík, kterému se podaří s kmenovými domácími hráči, ale i za pomoci nové „krajánkovské vlny“ o rok a půl sestup oddálit (v této době do týmu postupně přišli či jím jen „procházeli“ např. K.Jedlička, J.Babůrek, J.Jakš, M.Páne k, V.Hrachovec, R.Hřib), avšak na konci ročníku 2002/03, přes veškerou snahu, přichází sestupový pád do I.B třídy! Uzavírá se tak, žel, celkem osmileté působení v druhé nejvyšší krajské soutěži – I.A třídě (v ročnících 1993/94 až 1997/98 a 2000/01 až 2002/03) ! Další následující soutěžní mistrovské sezóny se již odehrávaly v I.B třídě, vesměs bez postupových ambicí a ta poslední (2007/08), dokonce se záchranářským úsilím o vůbec udržení krajské soutěže! Výjimkou byl jeden soutěžní ročník a to 2004/05, kdy se zablýsklo na lepší fotbalové časy, ve kterém lhenický tým do posledního utkání bojoval s prvními Volary z druhého místa o postup. Druhý lhenický postupový „comback“ do I.A se však nek onal! Předchozí dlouhodobost a koncepčnost lhenických trenérů vzaly v této fotbalové etapě za své (roč. 2000/01 – ještě trenér J.Veselý, roč. 2001/02 J.Mikolášek – od jara B.Přibík, roč. 2002/03 B.Přibík, roč.2003/04 tandem Jos. Motzových – od jara V.Hrachovec, asistent M.Šístek, roč. 2004/05 V.Hrachovec – asistent M.Šístek, Jos.Lukač, roč.2005/06 Vl.Čech – asistent M.Šístek, roč.2006/07 a 2007/08 tandem P.Trnka – M.Šístek. Dělo se tak a děje v obtížné, ale nutné a neodvratné generační hráčské přestavbě kádru, za častého přílivu a odlivu hráčů (např.P.Maxa, T.Bürger, M.Kudláček, M.Brabec, Fr.Brož, P.Capůrka), ale i vlastních odchovanců – J.Motz, P.Bumba, J.Beran, M.Pořádek). Nejvíce se při tomto „omlazovacŕ dm řezu“ (v r.2003) sázelo na obnovené dorostenecké družstvo (současně za zrušení již neperspektivní rezervy), co dokázalo v sout.ročníku 2005/06 stát se vítězem I.A třídy skupiny B (trenéři P.Trnka – P.Borovka, vedoucí družstva M.Jaroš). Avšak dorostenecká fúze do kádru mužů zůstala zatím dlužna očekávání a tak pomoc zkušených matadorů (např.V.Hůrského, V.Hrachovce) byla nadále nezbytná.

Jaká fotbalová léta příští čekají na lhenický SK? Zejména ta úspěšná, z 90.let minulého století a samého počátku nového věku a renomé v nich získané, zavazují.