Václave, prozraď něco z Tvého soukromí a Tvé pestré a bohaté fotbalové kariéry.
Je mi 42 let, jsem ženatý, pocházím z Vodňan, kde také se svou rodinou, manželkou Danou a čtrnáctiletou dcerkou Simonkou žiji v rodinném řadovém domě. Pracuji jako provozní mechanik v Babišově vodňanském podniku „Jihočeská drůbež“. Od mládí jsem propadl fotbalu, a tenje i mým největším hobby. Moje fotbalová kariéra započala ve Vodňanech. Tam jsem od přípravky až po divizní A tým působil do vojny, na kterou jsem narukoval do VTJ Písek a i tam rok hrál v Pulkraticích divizi, stejně jako též po návratu domů ve vodňanském „áčku“.
Chtěl jsem zkusit zahraniční angažmá, a tak jsem zamířil do rakouského ASO Katsdorf, ale pouze jen na necelé dva roky, neboť jsem tam byl zraněn s diagnózou přetrženého svalu. Po rekonvalescenci mě tři kamarádi – fotbalisti zlákali do Německa, s následně krásnými patnácti odehranými fotbalovými sezónami v TSV Spiegelau a poté ještě i se dvěma strávenými tentokráte v německém SV Prag, kde jsem v závěru angažmá i trénoval. Můj zdravotní stav, časté odloučení od rodiny, únava z cestování, mě přiměly ukončit mou zahraniční fotbalovou éru.
Bez fotbalu jsem nevydržel dlouho. Přišlo „hozené lano“ na post hrajícího kouče z Chelčic, kde hrála řada vodňanských kluků, a tak jsem neodolal a následně zde prožil nádhernou fotbalovou „čtyřletku“ s největším úspěchem – druhým místem v I.B. Poté mi přišla trenérská nabídka, tentokrát z Volyně, od Jirky Němečka a prezidenta klubu. Po zvážení zkusit něco nového jsem ji přijal. Ale po roce nedopadla dobře. Pro vnitroklubový „puč“ proti těm, kteří mě k týmu přivedli, následovalo moje jednoznačné rozhodnutí – ukončit v SK Volyni trenérskou činnost. Mrzí mě to, ale takový už je fotbal.
Jaký dojem na Tebe udělalo nové trenérské působiště?
Ve lhenickém SK jsem krátce, teprve poznávám hráče, lidi kolem fotbalu, nové prostředí. Na samém počátku mě kontaktovali Roman Chlumecký s Pavlem Bumbou a následně prezident klubu Pavel Boška, zda-li bych to ve Lhenicích nezkusil jako trenér, že jej potřebují. Při mém rozhodování ano či ne, nakonec pro ano především převážilo složení výrazně omlazeného hráčského kádru, se kterým se dá tvořivě pracovat, i když mi bylo jasné, že jeho žádaný herní projev nebude okamžitý, že bude vyžadovat určitý čas, a potom to bylo také hřiště, jaké má málokterý mančaft, s krásným, výborně udržovaným trávníkem. Určitě mého kladného rozhodnutí nelituji. Zatím si nemohu na nic stěžovat. Vycházejí mi tady ve všem vstříc. Velmi pozitivní je dosud přístup mladých hráčů, Ti kluci mají zájem, mají chuť na sobě i pro tým pracovat, chodí jich na tréninky v úterý a v pátek 15-16, což jsem ani nečekal, protože mi bylo řečeno, že jich v minulé sezóně na nich bývalo 6 až 10, čehož jsem se obával. Zatím to klape. Uvidíme, jak se to odrazí v samotných zápasech. Zatím jich bylo odehráno málo, nelze proto dělat nějaké ukvapené závěry.